Vizuální komunikace a tvůrčí proces

Rytmus, tvary, dynamika kompozice a asi ze všeho nejdůležitější - barvy. Když někomu chcete přiblížit prožitek související s tvořením nebo s vaší situací či postojem, tak velmi často použijete k naladění na správnou notu přesně stejné výrazové prostředky, kterými se zachycují fáze tvůrčího procesu nebo situace v pastích. Schématické zobrazení zachycuje jejich mapu. Na další mapě jsou přidány pasti. Prožitkově se pasti podobají jednotlivým fázím procesu, ale liší se svou naléhavostí a potřebou přesvědčit zbytek světa (a sebe sama) o pravdivosti tohoto pohledu.

Na obrázcích vedle v galerii jsou zachyceny representace jednotlivých fází procesu jako čtyři elementy. Voda jako imaginace, země jako inkubace, oheň jako realizace a vzduch jako dynamické uvolnění, aby vůbec bylo možné relativně objektivně zhodnotit to, co jsme v potu tváře zrealizovali.

V knize Roberta Pollacaka „Chybějící okamžik“ – Jak nevědomí utváří moderní vědu, jsem našla zajímavý související moment, popisuje zde, co vede lidi ve vědě: (str. 51 III. díl, před Tajemství bl.kr.) Emocionální afekty a vzpomínky na minulé děje nepatří do vědcovy vědomé zkušenosti, ale protože jsou v jeho mozku uloženy jako změny v mozkovém obvodu, jsou nutně součástí každého pokusu o pozorování či vysvětlení okolního světa. Vědci mohou tvrdit, že se před nimi nemůže nic schovat, ale jejich vlastní přirozenost (vědomá manifestace jejich nevědomých obav a potřeb) nevyhnutelně formuje jejich otázky, a tedy i to, co vlastně mohou o mysli a těle vybádat. S důrazem na předcházející větu a s použitím empirického a klinického modelu ohledně vztahu mezi logickým myšlením a nevědomou pamětí se ptejme, jak by mohl vědecký program udržet na uzdě nechtěné nevědomé vzpomínky, aby neznepokojovaly vědcovo vědomí.“ Tolik tedy citát, jde o zajímavou knihu, ale ve srovnání s možnostmi umění poněkud úzce zaměřenou. V chybějícím okamžiku představuje autor vědecký důkaz, že naše i ty nejracionálnější reakce obsahují jakési skenování tělesných prožitků, které rozhodují o jejich pravdivosti.

Ale vraťme se k vizuální komunikaci. Nálady vyvolané proměnami během tvůrčího procesu anebo zážitky v jednotlivých pastích jsou tím, co sděluje citově prožitkový kontext, pokud se s ním ztotožníme! Ale každý nemůže! Pro lidi v těžké depresi je láska a krása jen lží a přetvářkou! Neuvěří, kdo se neumí prožitkově napojit! Souznění, především těch, kdo jsou uvízlí v některé z pastí, umožní silný empatický prožitek! Právě to zapůsobí v reklamě nebo v politice na lidi, kteří jsou sami pod vlivem obdobných životních pocitů.

Tentokrát použiji k výkladu trochu složitější model, nežli stolní hru – trojrozměrný motor tvoření:

Zkusme si představit krajinu vnitřního světa, mapu prožívání, jejíž části budou zapadat do motoru tvoření. Je tu velký kruh, který vymezuje programový celek.

Uprostřed, jako roznětka všech dějů je umístěna dvojnost jako mužsko-ženská polarita. Tady je vynesená nahoru se znakem pro polaritu jin a jangu. Můžeme to vzít podle starých Číňanů a použít ji jako filtr jinové a jangové části reality, kde ženská, intuitivní část je spíše hmotou a mužská procesem.

V trojúhelníku jsou umístěny pasti s bludnými kruhy, popíši později.

Uvnitř trojúhelníka je čtverec. Jeho čtyři části, odlišené barevností, reprezentují fáze tvoření - motivace, inkubace, realizace a zhodnocení. Mimo jiné odpovídají prožitkovým kvalitám čtyř elementů. Takže není divu, že mapa našeho vnitřního světa a tedy i mapa naší fantazie se dá sjednotit s vnější realitou. Logika vzniku něčeho nového přímo vyžaduje motivaci. I učitelé se snaží děti motivovat, a pokud se to povede, tak je to na výsledku znát. Také dospělí ji potřebují. Všimnout si zajímavého detailu nebo vztahu v přírodě, probudit fantazii a pohrát si s tím ve vnějším nebo vnitřním světě. Vytváření lákavé představy, která je ještě nejasná, způsobuje akumulaci napětí - touhy. Toto napětí může být prožíváno s různou intenzitou. Pokud zájem brzy odezní, nevznikne důvod se dál snažit. Naroste-li napětí, dostaneme se do fáze inkubace – shromažďujeme podklady, narůstá zájem. A pak náhle přijde nápad a zahájí boj o realizaci. Nápad bývá silným impulsem, který pronikavě změní náladu. To nám umožňuje pustit se do práce a pořádně zabrat. S úsilím narůstá naše zainteresovanost probojovat a prosadit.

Ve chvíli, kdy je dobojováno, se člověk uvolní. Často se nadchne a zajásá! Tak a je to. Kruh se uzavřel, dokončíme a myšlenkově se oddělíme (to může trvat hodně dlouho). Je na světě nová věc, nová dovednost nebo nová znalost a my ji musíme podrobit zkoušce.

Pokud se daří, tak s přibývajícími zkušenostmi získáváme větší a větší jistotu že opět slavně zvítězíme, že se nám povede splnit úkol, posunout se na další metu! Pocit uvolnění dostavující se po výkonu! Občasná malá porážka nás nezdrtí, obzvláště když jste sto se z ní poučit. Velké množství malých osobních vítězství vytváří předpoklady k úspěchu v některé společenské vrstvě (pokud zrovna nejsou zablokované). Situace ovšem může být právě opačná, můžete jít z porážky do porážky. Stačí si jen představit, co může způsobovat třeba nedostatek asertivity, masochistické naladění nebo závislosti všeho druhu. Podobné situace se vrší, zoufalství narůstá. A my se pomalu dostáváme k mechanice bludných kruhů.

V běžném životě se prolíná mnoho činností. Prožívání zasahuje do vzpomínek, srovnává osobní i celospolečenské vrstvy. Vrstvy různých úrovní nejsou identické, jsou si jen podobné! Hra se nikdy neopakuje, i když platí stejná pravidla.

Domnívám se, že vidění světa skrze všechny fáze tvůrčího procesu je pravdivé. Ale zároveň je poněkud omezené připouštět si neúplný rozhled. Pohled z úhlu IV. fáze přináší relativní objektivitu, nadhled. Po dokončení proměny se můžeme ohlédnout a zhodnotit svůj postup. Myslím, že lze skoro z každého uměleckého počinu vyčíst naladění, nebo průchod tvořením a skoro každý se v tom instinktivně zorientuje. Jenže to není celé! S ještě větší citovou naléhavostí, s větší potřebou přesvědčit o pravdivosti svého postoje se setkáme u zachycení pastí. Takže zpět k tomu výraznému trojúhelníku.

První past - nebeská čistota, kam se utíká ten, jehož těžkosti jsou neúnosné. Z pouští beznaděje do věčné krásy! Uniká do božského - mimo pozemskou tíhu. Cesty úniku do snů před tíživou realitou, před beznadějí, jsou velmi různé. Příkladem může být i část díla Václava Boštíka, sám o tom napsal, že hledal únik před ošklivostí reality. Je to nádherné, velice duchovní! Může to pomoci vyléčit bolavou duši? Pokud je problém venku a vy tam setrváte na chvíli, než se okolnosti změní, tak to určitě pomůže. Pokud vám nic není a jen si chcete dopřát ozdravující koupel v nirváně, tak vás to posílí. Ale pokud to znamená jen odsunutí a neřešení vnitřního napětí, které způsobuje problém, tak sotva! Ale právě tito jedinci pociťují velikou potřebu uniknout a nemuset řešit realitu. Je to jako únik zpět do lůna, do nebe. Ujíždějí na tom nejen zranění jedinci, ale bylo a je to cílem mnoha duchovních hnutí. S nepřijmutí reality, často přichází odmítání tělesného. Je nejtěžší pro malé tvorečky, kteří se do takové rodiny narodí.

Druhá past – peklo. Ti, kdo peklo nejvíc cítí, s ním také nejvíc vyhrožují. Dá se říct, že vzhledem k napětí, ve kterém žijí, pociťují opravdovou hrůzu. A také jí šíří okolo sebe. Studená část pekla je místem velkého statického napětí – deprese – past, kde se vše zastavilo, jen tlak drtí a požírá jakoukoliv energii. Druhým extrémem je horečná činnost podobající se běhu na okraji víru, který vás chce spláchnout na dno. Když se ten, který běží, zastaví a ten, který se ani nehne, uvolní a rozeběhne, tak mají velikou šanci se z toho dostat.

Vypadá to, že v pasti lze dlouhodobě setrvávat a přetlak upouštět jako píšťalou u papiňáku. Dobrým upouštěcím ventilem je umělecká tvorba. Člověk si vně sebe všímá především toho, s čím vnitřně rezonuje! Hrůzy uvnitř rezonují s podobami zla venku. Vzniká potřeba zvrátit nepříznivou situaci. Vnitřní situaci si mnoho lidí promítá ven, rezonují s nebezpečími, která se objevují kolem nich, nevidí nic jiného. Cítí potřebu zachránit svět nebo jeho část. Vnitřní přetlak produkuje horlivost - fanatizování různého druhu, ve výchově dětí, v politice, v podnikání. Když se energie pravidelně upouští, tak k celkovému uvolnění vůbec nemusí dojít.

 Zdá se jakoby z tohoto úhlu pohledu láska a krása neexistovaly – jsou jen hloupou přetvářkou nebo pastí! Krása? Kýč je to!

Třetí roh trojúhelníka přináší něco úplně jiného. Zlatá klícka plná požitků a marnivostí! Už není důvod se o cokoliv snažit, teď už si budeme jen užívat. Jen se podívejte na reklamy. Konzumní doba silně prožívá pokušení zlaté klícky. I design může tvořit nádobíčko do zlaté klícky, umí ale i to do pekla, nebo předvede jeho nebeskou verzi! Spíše to ale pochopíte ve scénografii, v kostýmech a na rekvizitách, tam to bývá vědomé!

Rohy trojúhelníka se dotýkají kruhu velkého celku. Rohem lze projít a pocítit velkolepost celku. Tady se setkáváme s mimořádnými zážitky ohromného uvolnění a euforie. Bouře uvnitř. I to pohání tvoření.

Umělecké vize plné zkázy, zklamání a odcizení se dají vidět v mnoha současných galeriích moderního umění. Dá se to brát jako odraz celospolečenské prožitkové roviny? Možná, ale zdá se, že zároveň se intenzivně hledá východisko. Zobrazení světa skrze trauma, ve kterém lítáte, je naléhavé, bezvýchodné. Úplně jinak to vypadá z venku, z pozice člověka, který v tom nelítá! Zbavit se traumatu, spustit se až na dno a pocítit primární jednotu je neobyčejně obtížné. Lze prožít celý život v pekle. Z nebe se vás nejspíš ostatní lidé pokusí vytáhnout a věčná fyzická extáze není možná. Ale z pekla se dostanete jen svou volbou. My všichni, kdo jsme pozorně sledovali pohádky, se přece vyznáme! Přesněji řečeno, můžeme poznat, která část reality s námi rezonuje a když už to víme, tak se s tím dá něco udělat!

V tomto pojednání jsem poskládala informace z různých zdrojů, protavila je svými prožitky a sestavila je do prakticky použitelného tvaru. V knize je víc, jsou tam uvedeny zdroje a je tam popsán můj snově improvizační postup.