Estetické cítění jako smysl pro uspořádávání

Estetické cítění jako smysl pro uspořádávání

Kdy se v přírodě objevuje smysl pro uspořádávání? Je to něco tak základního, že je to tu od počátku Vesmíru, nebo to přichází až se Životem? Narazila jsem na to v biologii a užasla jsem! A tak mi to nedalo a zeptala jsem se fyziků v rodině. Ale ano, elementární částice mají potřebu se uspořádávat! Dostane je to do lepší rovnováhy! Dá se to i spočítat!  A zdá se, že je to pro atomové fyziky základní záležitost!

 Na tomhle místě je třeba si připomenout, že nová technologie, jiný způsob uvažování nebo jiný pohled na věc, jiné seřazení skutečností, dovede něco úplně nového, něco nepředvídatelného. Často to visí ve vzduchu, jen, jen to lapnout. Vzpomeňme na vznik telegrafu, potom bezdrátový telegraf, pak hlasový přenos, televizní přenos a nedávno mobilní telefon, i ten se dostává ve vývoji dál a dál. Svět se tím velmi změnil. Jak by se asi divil můj prapraděd, který byl telegrafním dohlížitelem, co všechno dnes máme. Uvědomění si programové sféry a důležitosti uspořádávání také proměňuje naše přemýšlení.

Máme hmotu a máme procesy a je tu ještě něco, co se váže k obojímu, a to něco je uspořádávání. Propojuje, splétá do vztahů. Je základem gramatiky jazyků nebo matematiky a jsou i další možnosti. Představte si schéma stromu – typ uspořádání, které najdeme v přírodě přímo na vegetaci. Poslouží nám i pro evoluční vývoj, pro rodokmeny rodin. Obdobně můžeme do tvaru stromu seřadit rozrůstající se systémy oborů, organizací nebo informace. Někdy se ovšem větve opět spojují. Svým uspořádáním květák a výbuch rostou do obdobného tvaru.

Podle velmi podobného vzoru můžeme uspořádávat hmotné i nehmotné. Stejnou matematikou můžeme sčítat jablka, nebo sčítat slova.

S estetickým cítěním mám zkušenosti nejen z oblasti volného umění, ale i ze dvou oblastí designu. Řadu let jsem navrhovala sklo pro průmyslovou výrobu ve sklárnách Kavalier. Na „Hollarce“ jsem studovala grafický design, to se mi také v životě hodilo. Později jsem učila o estetice a estetickém cítění v dějinách umění. Jedná se o cítění, které v nějaké formě máme všichni, ale jeho výklady se různí. Každá doba, má to svoje, svoji estetickou normu. Oblékáme se, zařizujeme si obydlí, to sem také patří.

Je tu něco společného, co jde napříč všemi uměleckými obory a zároveň koresponduje s přírodou? Protože přece jenom estetické okouzlení z krás přírody tu je také a hraje velmi důležitou roli. Nad prací v oboru grafického designu, kdy uspořádáváme spoustu prvků do jednotného výrazu, mě napadlo, že jde vlastně o smysl pro uspořádávání. To je to společné, to je to, co potřebujeme jak u grafického designu, tak i u navrhování funkčních tvarů, při aranžování výstavy, v architektuře i ve volném umění. I v hudbě, na divadle, ve filmu. Kuchařské umění nevyjímajíc! Ale uspořádávání jako takové má mnohem širší využití. Potřebujeme ho i při myšlení nebo mluvení. Každý prcek se nejdřív učí uspořádávat hlásky do slov, slova do vět. Špatně uspořádané se špatně dešifruje. Dlouho trvá, než mrňousům pořádně rozumíme.

Složitá, mnohovrstvá zpráva o světě, kterou často poskytuje umění, potřebuje obzvláště dobré uspořádání, aby silně zapůsobila. Je tu důležité i vzájemné provázání vrstev. Vše potřebuje být provázáno do jednotného celku, aby z tohoto celku vyplynulo sdělení, aby se to neshodilo neumětelstvím, nerozpadlo do detailů, nezmizelo v šumu informací.

Klíčem grafického uspořádání časopisu je většinou obsah textu, a komu je časopis určen. Podle toho volíme nejen ilustrace, ale i písma a formáty obrázků, barvy, a mnoho dalšího. Vždy je důležité, aby se to nerozpadalo do detailů, aby byl celek vyvážený a propojený. Aby měl víc nebo méně napětí nebo uvolnění, aby měl výraz odpovídající době, obsahu a účelu. U návrhu designu pro průmysl musíte zohlednit materiál a jeho možnosti, druh a funkci výrobku, výrobní možnosti a dát tomu současné tvarové pojetí. Někdy hraje roli i to, kam se bude výrobek vyvážet.

Krásně uspořádaná příroda, kouzla panoramat. Krása, divokost, síla, vůně, zvuky, denní a roční období na nás působí, rozehrávají struny dávných vazeb, i těch, co jsou mnohem starší nežli život jedince, starší nežli život našeho druhu. Třeba dívat se do ohně. Tady také jde o působení na více smyslů najednou, voní, praská, září. Hraje roli i to, co právě prožíváte, hrají roli vaše vlastní zkušenosti. To všechno umocňuje zážitek. Pro ostatní ošklivá průmyslová krajina, ale když je tím, co si pamatujete z dětství, tak oživí vaše vzpomínky a vyvolá uložené pocity, které vůbec nemusejí být ošklivé. Uspořádanost ve vás koresponduje s uspořádaností okolo vás. Nakonec i rozcuch může být módní účes! Uspořádání podle potřeby, podle osobnosti, podle národních zvyklostí, podle věku, podle …, podle …

Jde o něco, co využívá i divoká příroda? Výtvarná díla některých živočichů si nezadají s těmi lidskými – nejen výtvarná, ale i ta hudební. I tam jde o uspořádanost. Kresba aktu potřebuje hodně správného, tedy sexuálního napětí, prostě, jak se traduje na uměleckých školách, má to mít koule. Něco podobného ve svých projevech zvládají i jiní tvorové nežli lidé. Svým dílkem, nebo svou vyšňořeností, předvádějí své sexuální schopnosti. Tvoření v tomto smyslu není jen lidskou záležitostí. Po praktické stránce je pro všechny živočichy důležité prosté vnímání uspořádanosti. Trénování smyslů. Rozpoznat v neučesané trávě stopy, zaslechnout v hlucích blížící se nebezpečí. Poznat barvy šťavnatých míst. Sledovat počasí.

Jak moc jsme my sami uspořádáni? To je otázka! Od uspořádání kvant do atomů, atomů do molekul, těch zase do buněk, pak podle druhu do orgánů, do těl. A to není vše, ještě je tu uspořádání rodin, spolupracujících skupin, národů a států kam patříme. Nemůžeme se obejít ani bez uspořádání ostatní přírody. A co teprve uspořádání vesmíru! Já myslím, že mít smysl pro uspořádávání se fakt hodí! Zároveň vidíme, že se jedná o mnohem širší a dávnější využití tohoto smyslu. Estetické cítění je jen jeho virtuózní součástí. Smysl pro uspořádávání přivedl lidi k matematice, ke gramatice jazyků, a teď je na řadě rozlousknout uspořádání našeho vnitřního světa. V tom nám může pomoci „gramatika—uspořádanost“ jazyka snů a umění.

Do jazyka snů a umění se promítá naše tělesnost, hrají tu roli vnitřní rytmy srdce a dechu a jejich prolínání, především v hudbě a v poezii. Ale i výtvarné umění si s nimi umí pohrát. Zkuste namalovat abstraktní kompozici na hudební skladbu! To funguje. Dokonce lze namalovat obrázek i na téma „vánoční vůně“. A máme tu i rytmy vnějšího prostředí a rytmy střídání času. Kontrasty světel a stínů, kontrasty barev. Svou roli hraje i prostor a jeho ozvěna. Fyzikální zákonitosti přímo souvisejí s kompozicí, s dynamickou rovnováhou, ta je mimo jiné vázaná do nálad během tvůrčího procesu. To vše je potřeba zaznamenat v patřičných proporcích. Proporce se odvozují od kánonů podle lidského těla, anebo podle krásy křivek v přírodě. To se jako “zlatý řez“ uplatní jak na ploše, v kompozicích obrazů, tak i v prostoru, a v architektuře.

Syntetické obory umění najednou využívají skoro všechno, hudbu, pohyb, výtvarno, geometrii kompozic, rytmus i jazyk a jeho uspořádání, dokonce i do veršů. Smysl pro uspořádanost tu má hodně práce. I vědcům se hodí smysl pro uspořádanost. Ale pozor! Nejsložitější nebývá nejlepší. Ve vědě na to mají Occamovu břitvu, i v umění platí, čím jednodušeji, vtipněji, tím lépe. Snová podobenství jsou také takové super zkratky.

Zapomeňme fráze o tom, že příroda je tak krásná, až je to kýčovité. To se sice říká, ale příroda sama určitě kýčovitá není. Vzpomeňme si na malé dekorativní blbinky v divokých barvách, co se tak dobře prodávají turistům. Pokud je estetické cítění součástí našeho smyslu pro uspořádávání, tak je kýč povrchní nápodobou líbivosti, která nemá dobře srovnané vrstvy, nevychází z hloubky skutečného prožitku, prostě je povrchní! Ale pozor, nabízí se velice soudobá otázka! Existují i povrchní nápodoby ošklivosti, které také nejsou odrazem hlubiny duše? Které jsou dány módními vlivy a pózou?

Umění vypovídá o nás i o světě a zkušenostech s ním. Propojuje vnější světy s tím vnitřním v nás. Jak se obecně soudí, je právě propojování vnitřního světa s tím vnějším nejdůležitějším úkolem umění. Záleží, s čím rezonujete, to si vás přitáhne. Podle toho také své dílo uspořádáte. Jeho obsah i jeho formu. Umění je komunikace postavená na zkušenostech živého programu v nás! Uspořádanost uvnitř, která rezonuje se sobě podobnou uspořádaností okolo nás. To vnitřní pak pomáhá stavět a rozvíjet vnější svět, a naopak odrazy vnějších zkušeností dotvářejí vnitřní světy! A my pak můžeme rozpoznávat pravidla vzájemných uspořádaností, jejich „gramatiku“, nebo dokonce jejich programovou strukturu!

Estetické cítění jako funkce smyslu pro uspořádávání? Přijde vám takovéto definování estetiky neobvyklé? Nehodí se pro tuhle tajemnou filozofickou disciplínu? Pro hledání krásy?

Zvolila jsem jazyk, kterým hovoří přírodní vědy! Definice potřebuje být co nejjednodušší a co nejvšeobecnější! Je fajn, když se netýká jen lidí. Takto definováno to zároveň odpovídá i projevům jiných živočišných druhů! A současně je smysl pro uspořádávání nástrojem komunikace ve všech možných směrech. Bez něj nesesmolíte slovo, natož větu! V umělecké výchově rozvíjíme smyslové vnímání včetně hmatových dovedností a budujeme si virtuozitu jejich využití. V umění jde o to, co nejlépe ovládnout smysl pro uspořádávání a díky tomu předvést vysokou estetickou úroveň, ale také přesně sdělit prožitky (i ty velmi negativní). Takže najednou je tu jeden z našich dalších smyslů rozvíjený do virtuózních možností v literatuře, v hudbě, v malířství, v sochařství, i v syntetických uměních. Ve všech druzích uměleckého vzdělávání se trénuje jeho vysoká úroveň. Patří sem i to, že žádný divák, posluchač, či tvůrce nemůže obejít svůj vztah k sobě a světu, který se do toho automaticky promítne. Záleží totiž na tom, jak to máme v sobě uspořádané. Na vztahu k sobě a světu bude záležet nejen naše umělecké sdělování, ale i naše porozumění informacím.

Estetické cítění, jako smysl pro uspořádávání mi vše, co jsem tu napsala, propojí do jednoho celku. Díky němu dokážeme zachytit a předat dál nálady proměňující se během tvůrčího procesu, sdílet a prožívat naše touhy a záměry, vše, co je pro nás důležité. Vyjádřit, co se nám líbí, i co nás znepokojuje, a spoustu dalších citů, pocitů a nálad. Mohou se týkat přírody i civilizace, osobní i celospolečenské úrovně, vnitřního i vnějšího světa. Estetický celek se dá uspořádat jak podle pociťované depky, a dokonce to může být pěkné! Dá se udělat pekelně akční, může to být nabité sexuálním napětím, i ovanuté nebeským klidem. Může to být obraz, socha i architektura. A když k tomu přidáme následné šíření ve vlnách módních vlivů, tak vidíme, jak tichou poštou kopírovaná sdělení (tvarový nápad, kompozice, způsob úpravy, zkrátka detaily téměř čehokoliv) vytržené z hlubokých souvislostí postupně zvětrávají, až je z toho ruina. Pak se objeví jako produkt, který materiálově nesouzní, nesouvisí s celkem, vyznívá cizorodě, neproporčně, kýčovitě.

Proč tu takováto definice estetického cítění není už dávno? Sama se divím. Hledala jsem to na internetu i jinde, marně. Ale nebyla jsem dost důsledná.

Je vždycky dobré vědět, že se nepohybujete ve vzduchoprázdnu, že tím směrem uvažoval již dávno před vámi někdo jiný. V roce 1971 vyšla esej Rudolfa Arnheima „Entropie a umění“. Na tuto skutečnost mě upozornil Jiří Bernard Krtička. Moc mě to potěšilo. Hlavní téma Arnheimovy práce se věnuje, a musím uznat, že mistrně, druhému termodynamickému zákonu. Jeho esej polemizuje s fyziky o entropii. Je to velmi chytrý způsob, jak zatažením života do hry zpochybnit nebo dokonce vyvrátit nezvratnost nárůstu neuspořádanosti. Ale tohle téma si netroufám posuzovat, jen se mi moc líbilo, jak je to napsané.

Arnheim nepíše sice přímo o estetickém cítění jako o smyslu pro uspořádávání, ale hned na počátku píše: „Pro vše, co má lidská mysl pochopit je nezbytným předpokladem řád. Soustavy, jaké vytváří například plán města nebo projekt stavby, sada nářadí, naaranžované zboží, slovní výklad myšlenek či malba nebo hudební skladba nazveme uspořádanými tehdy, když pozorovatel nebo posluchač může uchopit jejich celkovou strukturu i rozvětvení této struktury v některých podrobnostech. Řád nám umožňuje soustředit se na to, co je podobné a co rozdílné, co patří k sobě a co je izolované. Když určité uspořádání neobsahuje nic zbytečného a nic nepostradatelného mu neschází, můžeme pak pochopit vztahy celku a jeho částí, uvědomit si charakteristickou škálu důležitosti a síly, která způsobuje, že některé strukturní rysy jsou dominantní a jiné podřízené.

PROSPĚŠNÝ ŘÁD

V řadě případů chápeme řád především smysly. Pozorovatel vnímá organizovanou strukturu v tvarech, barvách nebo ve zvucích, se kterými se setkává. Ale je takřka nemožné najít případ, kdy se řád daného objektu omezuje výhradně na to, co se projevuje přímo ve vnímání. Vnímatelný řád má spíše sklon projevovat se a být chápán jako obraz základního řádu, ať už fyzikálního sociálního nebo kognitivního. Kinestetický smysl nám prostřednictvím našich svalových reakcí sděluje, zda nějaký nástroj či stroj pracuje hladce, jak plynule jeho části fungují. Ve skutečnosti nás tento smysl stejně tak informuje i o dokonalé nebo nepřesné funkci našich těl. Prostorové rozvržení stavby odráží a předestírá rozložení různých funkcí a jejich vzájemné vazby, seskupení plechovek a balíčku na policích přivádí zákazníka k organizované rozmanitosti zboží pro domácnost, tvary a barvy malby, nebo tóny hudební skladby symbolizují interakci smysluplných entit.

Jelikož tak často vnější řád reprezentuje řád vnitřní nebo funkční, nesmí se uspořádaná forma hodnotit sama o sobě, to znamená bez ohledu na její vazbu k organizaci, kterou označuje. Forma může být naprosto uspořádána a přesto klamná, když její struktura neodpovídá řádu, který zastupuje.

… Nedostatek souladu mezi vnějším a vnitřním řádem plodí kolizi, neshodu řádu a zavádí tak prvek neuspořádanosti. Zakrývá-li nesoulad, může vnější uspořádanost působit odpudivě.“

Od doby, kdy to napsal uplynulo padesát let, dnes je mi samozřejmé uvažovat přímo o programové struktuře, to by mě v sedmdesátých letech ani nenapadlo. V souvislosti s entropií Arnheim přebírá některé dobové úvahy, především to, že by se v umění mělo volat po snížení napětí. S napětím se dají dělat všelijaké kousky, učili jsme se je v kresbě aktu, i na skleničkách. Proměny napětí jsou součástí proměn během tvůrčího procesu, podílejí se na sdělování tělesných prožitků. Mohou být libé i nelibé. Ovšem vzhledem k deformovanému tvůrčímu procesu s jeho napjatou vyhroceností, (ten tu byl i v sedmdesátkách,) to smysl dává. Ale stejně mi vrtá hlavou myšlenka: nemají náhodou smysl pro rozlišování kvalit a uspořádávání i jednobuněčné organismy?

Uvažování o přírodních pohnutkách, o vnímání soustav řádů a struktur nevyhovuje nadřazenosti člověka nad ostatními živočišnými druhy! Ještě si to pamatuji ze školy! Umění a láska je něco, co mají jen lidé! Zvířata mají instinkty! Naštěstí se právě tohle v poslední době postupně proměňuje. A teď najednou by i zvířatům mělo být přiznáno estetické cítění? Proč? Protože pokud je to smysl pro uspořádávání, tak ten určitě mají! Často i jeho virtuózní formu! Možná nemají ty abstraktní vrstvy, co umožňují lidské projevy. Třeba je to výhoda! U zvířat nemůžeme najít hledání nového jen pro hledání nového. Často jsem měla v novém umění dojem, že jde o  vše, co tu ještě nebylo! Není to jen samá voda? Jako v té dětské hře? Podle mě záleží, co to s lidmi dělá. Pokud jde o vtipný nonsens, který ťukne tady, ťukne tam a trefí se tak těsně vedle, že vám je jasno, tak to se mi líbí. Prožíváme tvoření, i když nevíme, kam nás to táhne, takže i tam budu spokojená. Tušíme alespoň některé z příštích cílů? Něco se předpokládat dá, ale bylo tu mnoho utopií, a jejich uskutečňování vedlo i k mnohým průšvihům, už není čas znova padat do průserů. Umění vytváří představy a motivace, je to důležitá oblast, kde se asi nejvíc projevuje snění lidstva. Tady se odehrává velká část vytváření našich tužeb, našich záměrů. Také se s jeho přispěním můžeme vyrovnat se zazděnými traumaty, vytáhnout je na světlo.

Obory se propojují. Jak vypadá to, co pozoruji jako uspořádanost, a co vypozoroval dávno přede mnou Rudolf Arnheim jako řád, vypadá z pohledu dnešní neurologie dost podobně.

O estetickém cítění píše v současné knize Susan Magsamen a Ivy Ross „Mozek pod vlivem umění“. Touto otázkou se již mnoho let zabývá Anjan Chatterjee a jeho kolegové. „Vytvořili teoretický model známý jako estetická triáda. Ten vysvětluje, jak se tři neurobiologické komponenty—smyslově motorický systém, systém odměňování a kognitivní znalosti spolu s vytvářením významu—spojují do estetického momentu. ... Umění a estetické zážitky zahrnují mnohem víc než krásu. Nabízejí emocionální spojení s celou škálou lidských zkušeností. Umění může být mnohem více nežli sladký bonbónek. Když je v umění obsaženo něco náročného, což může být i nepříjemné, přináší nám diskomfort. A pokud jsme ochotni se jím zabývat, získáme možnost nějaké změny, nějaké transformace. A i to může být silný estetický zážitek. ...

Když proměníme estetické cítění, které tu bylo jako něco super vznešeného, co mají jen lidé, ve smysl pro uspořádávání, který je i v žížale, a je vlastní i hmotě samotné, přiznáme tímto jakoby ponížením, tomuto smyslu obrovský význam. Doba se mění, dnes už by to obstát mohlo.

25.11.25