Vyhledávání


Kontakt

ak. mal. Jaroslava Votrubová

+420.728496085

E-mail: votrubova.j@gmail.com

„Ve jménu jednoho boha - nejen třicetiletá válka!“

Obrázek k výročí 30leté války! Hrůza a bolest, beznaděj! Roztrhané vztahy, pukající srdce, smrt a morové rány. Hroby předků svazují. Stále stejně si lidé berou boha jako své rukojmí, k ospravedlnění svých krutostí. Mrtví na obou stranách, mrtví na čtyřech stranách ve víře v jednoho boha! Mám katolické i protestantské předky. Ten konflikt je i ve mně! Cítím, že můj bůh má důvod být ateista.

“Peníze – moc a nemoc”. Téma jsem si vypůjčila u Pietra Bruegela, který kupodivu zpracoval i téma peníze. Jeho grafika na toto téma je ve sbírce Kolářových. Je tam něco jako dům-kasa, kde sedí postava vládce. Vysvětlila jsem si to jako stát. A tak jsem také udělala mašinerii státu, ale jako chemickou fabriku. Vlevo sedí žába na prameni a kasíruje žadatele. Je tam křivule, kde se finance proměňují na tanky, je tam kouzelník, kterého jsem si vypůjčila od Tichého, ale čaruje s penězi. Dlouho jsem hledala, kam dát slavnou minci s Alexandrem Velikým, ale nakonec tam jsou smajlíci!

 
Moje obrázky jsou velmi často ilustrací snových představ. Některá snová podobenství je velmi nesnadné staticky zobrazit, anebo jsem se k tomu ještě nedostala. Proto tu někdy najdete  jen texty.
 

Sen o řízkách. Byla jsem dívka a začala jsem tančit divoký tanec ve vřavě světa. Dlouhý tanec unaví. Unavených bylo mnoho, a tak jsme se nechali masírovat. Masírovaly mne dvě velké palice, zpočátku velmi jemně a bylo to příjemné. Potom se tlak začal zvětšovat – až když mne začali solit, tak jsem si uvědomila, že jsem připravovaná jako řízek. Obalit jsem se nenechala, skočila jsem ze stolu, padala do ohromné hloubky. Dopadla jsem v pořádku na všechny čtyři. Dole vládla všeobecná bitva proti útlaku všeho druhu – proti masírování, naklepávání, solení a obalování. Zapojila jsem se do boje. Bila jsem se jako pohádková hrdinka z akčního filmu. Časem mne to unavilo, bylo to velmi jednotvárné. Bez konce. Hudba navodila velké bubnování. Sedím a bubnuji a jak tak bubnuji, koukám, že masíruji jiného řízka. Už neosolím, to uvědomění si situace mne zastavilo, energie byla ta tam. Jsem v tom až po uši. Okolo mne jdou průvody s transparenty. Tady není prostor na nic jiného!

               Šla jsem nabrat energii. Kam jinam, nežli do sopky! Sedím u kráteru, pozoruji otevřené nitro Země. Energie se rychle doplnila a já najednou byla lokomotiva, ženoucí se nocí, tmou, možná vesmírem, velikou rychlostí kupředu. Chvíli jsem byla tím celkem, pak jeho velmi namáhanou malou součástkou. Dostala jsem strach, že na to nejsem dimenzovaná, že nevydržím. A tak mne to hned přezkoušelo. Ale jak! Nastala divoká jízda na tygru. Držela jsem se jeho hřbetu a uháněli jsme jako o závod dál nocí kupředu. Nespadla jsem. Náhle se tygr změnil v ohnivou plynovou kouli a zmizel za obzorem. Dopadla jsem na nohy a zůstala stát. Energie mi vydržela ještě několik dní. Zkoušku jsem ustála.

               Asi se budu muset zamyslet jak to se mnou vlastně je. Nechávám se masírovat školským systémem, abych posléze masírovala a osolovala studenty? A nejen to, politika, boj o pozice a jejich udržování je něco jiného, nežli sledování vývoje, který se žene jako supící lokomotiva neprobádanou temnotou. Být součástí této špice, která rozevírá prostor do jiných dimenzí! Jen se nebát, že na to nemám, pak mi nic nezabrání být jeho součástkou.

               Ani mytologie, ani pohádka. Vždy mne překvapí, že se lze takhle jednoduše vyjádřit k filosofii života!

Další z těch hodně důležitých snových sdělení: Jezdci z Apokalypsy nebo sobotní brigáda?

Přemýšlela jsem o tání – rozbředlosti obsahu a formy současného umění a nedostatku vizí ve společnosti. A zdály se mi tyto dva sny (ten druhý přímo při HD, ten první noc před tím):

První sen: jdu zelenou loukou, jen tráva, já a nebe. Slunce svítí vysoko nad hlavou, po modré obloze se nesou malé obláčky. Louka se zdvihá do kopce, už jsem skoro nahoře. Náhle se pode mnou objevil horizont moře. S očima upřenýma k obzoru jsem málem spadla do hlubiny. Stojím na vysokém křídovém útesu. Kdyby bylo špatně vidět, tak jsem tam spadla! Lehám si na břicho do trávy, abych si to dole prohlédla. Útes je vykousnutý do oblouku. Pod ním je malá písčitá pláž. Dole leží spousta lidských koster vybělených sluncem. Jediné, co je mi jasné, je, že je dobré dobře vidět a dávat pozor! Znám sny a tak vím, že to je spíš symbolické, nežli doslovné.

Druhý sen: znovu jsem se dostala na totéž místo – na okraj útesu, ale jak moc jiné je tu počasí! Na moři zuří bouře. Mezi vysokými šedými mraky se blýská. Napravo se mraky rozevřely a něco z nich vylétá. Jsou to kostry koní. Snesly se na pláž pode mnou. Kostry lidí se zdvihly, naskákaly na kostry koní a už letí. Letí doleva nad obzor, tam, kde zuří největší bouře. Zmizely v mracích. Vzpomněla jsem si na jezdce z Apokalypsy. Přesně tak to vypadalo!

Jdu loukou zpět dolu, dál od moře. Počasí je najednou přívětivější, jen vzadu, tam kde zmizely kostry, stále zuří bouře. Ohlížím se a vidím, že z toho bouřlivého místa něco vylétá. Koně s jezdci, už ne kostry! Koukám, co se bude dít. Seřadili se jeden vedle druhého, jsou mezi nimi i pěšáci. Řada je dlouhá, kam až dohlédnu. Sešikovali se k boji přímo přede mnou. Stojím tam, měla bych se bát, ale strach nepřichází. Je divné, že kromě mne tu není žádný jiný potencionální protivník. Zazněla trubka – povel k útoku. Přehnali se přese mne, ani se mne nedotkli! Ohánějí se zbraněmi a něco likvidují. Jsou to různé tvary a formy, které jsem před tím ani neviděla. Jen se blýsknou po zásahu.

Napadá mne: je to, jako když likvidují, co sami stvořili před tím, než se z nich staly kostry!

Sen měl po letech ještě třetí pokračování! Také při HD. Večer před tím jsme se bavili o nedostatcích ve společnosti, i o tom, že chybí vize, i o tom, jak jít dělat politiku znamená nechat se vystavit mafiánským metodám, že není koho volit.

Opět jsem na louce. Je tu zase známá mírně zvlněná krajina, svítí slunce. Je krásně! Najednou, kde se vzalo, tu se vzalo sešikované vojsko, ale už bez koní. Prohlížím si je. Vzpomenu si, jak jsme včera večer  mluvili i o skupinkách, které se věnují práci na sobě, odstraňování vnitřních traumat, těch vnitřních traumat, která deformují chování lidí, která hýbou i politikou. Dnes už je takových skupinek v této zemi hodně. A jakoby to bylo to správné heslo - rytíři ve zbroji se proměnili v partu v montérkách! Taková dobře vyzbrojená sobotní brigáda, jako za mých mladých let. Super, konečně tomu pořádně rozumím. Přidala jsem se k nim.